VIP bloggerka Eva Pallotto mi do komentářů pod můj blog (je to pro mne veliká čest, že můj blog navštěvuje velmi důležitá osoba) dala odkaz na svůj článek o Romanu Jochovi. Článek je v mnohém ukázkový, proto se u něj chvíli zastavím.
Článek má asi následující myšlenkovou strukturu:
1) Autorka tvrdí, že jí z názorů Romana Jocha není dobře.
2) Ne proto, že jsou v dílčích záletitostech opoziční, ale proto, že narozdíl od jejích, které ona považuje za subjektivní, názory pana Jocha se tváří jako univerzálně platné.
3) Jako svobodomyslná osoba přiznává panu Jochovi tyto názory veřejně hlásat (i když od něj stejnou benevolenci neočekává).
4) Má za to, že je třeba, aby bylo zabráněno uvedení názorů pana Jocha do společenské reality.
"A proto budu vždy bojovat za to, aby pan Joch sice měl výsostné právo na svoje názory, ale zaroveň budu hlasitě šířit svoje znepokojení a tvrdit, že by bylo nesmírně nebezpečné připustit, aby kdy získal MOC k jejich prosazení."
Všiml jsem si, že zdejší komunita k pokusu vyjádřit to, co logika nazývá contradictio in adjecto, užívá termínu převzatého z literární teorie - oxymorón. Vzhledem k tomu, že oxymorón jako literární figura má svůj specifický význam a v žádném případě neznesmyslňuje text, ve kterém je užit, budu raději pro fakt, že si někdo odporuje, užívat termínu "vnitřní spor". V čem je tedy článek vnitřně rozporný?
Především v tom, že autorka ústy deklaruje, že své postoje nepovažuje za univerzálně platné, a přesto vznáší univerzální požadavek, aby společnost žila tak, jako by její explicitně dílčí a subjektivní názor o neexistenci univerzálně platných názorů, univerzálně platil. Proč by jinak bylo nebezpečné pro společnost, aby byly do praxe uvedeny názory opačné, názory Jochovy? Jinými slovy říká: myslete si, že máte univerzální pravdu, ale univerzální pravdu mám já, když říkám, že existuje jen subjektivní pravda, a podle toho se společnost musí řídit.
Dalším vnitřním sporem je autorčino deklarované právo na svobodu projevu spojené s varováním, aby pan Joch mohl získat moc. Pokud je něčí vyjadřování názorů skutečně svobodné, znamená to, že může získat politické přívržence, a eventuelně i moc prosadit, co hlásá. Pokud chce tomuto autorka zabránit, pak nezbytně v určité fázi musí vzít panu Jochovi svobodu projevu. Společnost se shoduje, že je třeba brát svobodu projevu lidem hlásajícím rasovou, náboženskou atd. nesnášenlivost, což se projevuje zásahy vůči tzv. neonacistům, komunisté nikomu tolik nevadí. Pokud jsou Jochovy názory společensky nebezpečné, jak Eva Pallotto míní, pak by podle této logiky měl Joch ztratit právo své názory hlásat.
Na závěr bych chtěl říct, že nejsem příznivcem Romana Jocha, i když v dílčích názorech se jistě shodneme, ani Rosse Hedvicka, který podle svých vlastních slov Evě Pallotto vděčí za fakt, že byla jeho svoboda projevu na iDnes omezena tak, že byl jako blogger vyhozen, což je mi nakonec docela fuk. Co mi vadí je, když lidé jako Eva Pallotto vznášejí určité univerzální požadavky, a přitom tvrdí, že to narozdíl od jejich oponentů žádné univerzální požadavky nejsou. Vadí mi, když zastánci svobody ve stylu "dělej si, co chceš, jen mi neber má práva", tvrdí, že nikoho k ničemu nenutí. Nutí. Nutí je třeba žít v rozkládající se a mravně zpustošené společnosti, kde někteří lidé nemají ani právo na život.,
Relativistický postoj Evy Pallotto je stejně univerzalistický jako univerzalistický postoj Romana Jocha. Roman Joch si narozdíl od Evy Pallotto v tomto bodě neodporuje, což je jeho veliké plus.
